Červen 2015

Seděla ve větvích košatého eukalyptu

18. června 2015 v 17:00 | HellieG |  Próza
Tali seděla ve větvích košatého eukalyptu tyčícího se uprostřed pusté krajiny. V ruce třímala plastovou figurku lva. Nervózně s ním ťukala a přitom se rozhlížela po okolí.

"Kde jen ten Asad může být?" říkala si. "Už je alespoň hodina po poledni."

Co byl ten arabský chlapec jejím nejlepším kamarádem, nepamatovala si, že by snad někdy přišel pozdě. Jejich, možná poněkud podivné přátelství, byla jedna z mála věcí v Taliině životě, jež dávala smysl. Pořád si živě pamatovala den, kdy se viděli poprvé. Sedávala tehdy ve stejných větvích stejně košatého eukalyptu, třímala v ruce stejného lva a navíc i tygra, který dnes již patřil Asadovi. Ten den si ani nevšimla jeho příchodu. Zrovna si hrála na boj mezi predátory, když tu se pod ní nejednou ozval klučičí hlas.

"Co to děláš?" jeho hnědé oči na ni koukaly stejně, jak oči malého Elijaha, když byl ještě na živu. Tak se ho polekala, až upustila tygra, jež měl být právě sežrán lvem.

"Ulomila se mu noha." konstatoval neznámy chlapec, když sbíral šelmí pozůstatky. "Ale myslím si, že se to bude dát slepit. Můžu za tebou?"

"Jo, ale prvně mi řekni, jak se jmenuješ."

"Asad." prohlásil klučina ledabyle, jakoby to ani nestálo za řeč.

"Já jsem Tali." usmála se dívenka. "Tak co tam pořád ještě děláš. Polez nahoru."

Hoch se jen usmál a okamžitě vyšplhal do větví za tou tmavovlasou holčičkou, jíž podle jeho soudu nemohlo být více, jak devět let. Posadil se naproti ní a zkoumavě si ji prohlížel.

"Co tady děláš?" zajímal se.

"Jsem tu každý den," odpověděla.

"Rodičům to nevadí?"

"Ne." Tali se znovu podívala do očí toho kluka, co právě poznala. Byly to tytéž oči, jakýma na ni koukal její malý bratr Elijah. Přesně tak si je pamatovala, když ho viděla naposledy. "Chci říct…na tom vlastně nesejde."

"Děje se něco?"

"Ne. Jen mi někoho připomínáš."

"Vážně?" Asadovy oči se rozzářily.

"Už nežije." Tali zkřivila tvář.

"Aha. Promiň. Myslel jsem…je mi to líto."

"Mého bratra Elijaha zabila loni bomba. Stejně jako mého otce a druhého bratra Rivkina." vysypala ze sebe rychle. Netušila, proč měla potřebu říci něco takového chlapci, jehož téměř neznala. Dodnes jí není zcela jasné, čím si u ní tak rychle získal důvěru. Ten den spolu ve větvích košatého eukalyptu strávili půl dne. Dokud slunce téměř nezapadlo a stíny se neprodloužily na maximum.

"Půjčíš mi toho tygra?" zeptal se Asad své nové kamarádky.

"K čemu?"

"Abych mu přilepil nohu. Přece je to moje vina, že jsi ho pustila."

Tehdy pochopila, že získala nového kamaráda. Věděla, že se další den vrátí, že se setkají. Dodnes ho vidí, jak stál nazítří pod košatým eukalyptem, jež se tyčil uprostřed krajiny. Lišácky se usmíval a v ruce držel figurku kočkovité šelmy. Opět čtyřnohou.

Na stromě strávili celý den.

A potom další a další.

Když Tali uvažovala o jejich přátelství, připadalo jí tak krásné a přitom zvláštní. Kdyby matka věděla, že se setkává s Arabským chlapcem… Ode dne, co ztratila manžela a syny už to nebyla ona. Neměla nic společného s osobou, které se říká mami. Byla jen schránkou plnou nenávisti.

"Proč? Proč ti zlo zatemnilo mozek, maminko? Cožpak nás Bůh neučil, že máme milovat a odpouštět? Bez rozdílu? Je jedno, jak mu říkáme. Ať už je to Jahve nebo Alláh, má stejné poselství, jen my jsme příliš hloupí a sobečtí, než abychom ho správně uchopili. Vedeme nesmyslné bratrovražedné boje."

Pamatovala si, když to řekla Asadovi. Začal jí vyprávět o jeho babičce, jež byla hluboce věřící muslimkou. Prý ho učila, že cizích životů si má vážit jako svého, že Alláh nechce, aby pro něj bylo zabíjeno. Byla šťastná, že to někdo vidí stejně.

"Kde jen může být?" povzdechla si při myšlence na něj.

Stíny ukazovaly hodinu po poledni.

"Nikdy nepřišel později než já, nikdy. Co se jen mohlo stát?" přemýšlela tiše. "Možná, že cestou sem zakopl a praštil se do hlavy, nebo si vymknul kotník. Měla bych mu jít naproti."

Tali netušila, kde její kamarád žil. Ale jakoby jí v tu chvíli vedla nějaká zvláštní síla. Kráčela směrem od slunce, na východ. Cesta byla pustá. Suchá tráva, nikde nic. Až na ty divné zvuky. Čím déle šla, tím silnější byly. Tak povědomé. Kde je jen mohla slyšet?

Konečně se objevila vesnice.

Nebo spíš to, co z ní zbylo.

Trosky, kouř.

A v tu chvíli Tali pochopila, co slyšela. Totéž, co loni, když umírali její bratři a otec.

Cítila se najednou tak otupěle, tak zvláštně. Tváří v tvář smrti jí vypověděly reflexy. Kdyby se proti ní někdo rozmáchl sekerou, neuhnula by. Musela se soustředit jen na jedno. Najít Asada. Mezi sutinami. Někde tu bude.

Devítiletá Tali se procházela jako duch městem. Lidé kolem neexistovali. Její pozornost mohl upoutat jen…třínohý tygr? Mezi troskami spatřila zvířecí figurku, jež přenechala svému příteli při jejich druhém setkání. V sevření dětské ruky. Asadovy ruky. Ve smrtelné křeči byla studená jako led.

A slzy, které jí v tu chvíli vytryskly z očí, to nezměnily.

Bude zase sama.

Naposledy políbila ruku svého přítele, zvedla se a odešla.

Vydala se stejnou cestu, která jí sem zavedla. Ani jednou se neohlédla, dokud nedorazila ke svému stromu.

Tali seděla ve větvích košatého eukalyptu tyčícího se uprostřed pusté krajiny. V ruce třímala plastovou figurku lva, který byl bez tygra stejně sám, jak ona bez Asada.


Psáno někdy v 5 ráno

17. června 2015 v 5:37 | HellieG |  Hellie
Hmm...včerejší večer/dnešní noc jsem měla strávit totálním šprtáním se angličtiny a informatiky, abych byla alespoň zhruba schopna zažehnat trojky, jež mi hrozí. Plán by to byl super, kdybych se v 17.00 neodebrala ke spaní, a neprobudila se až po půlnoci plna flegmatismu, protože moje známky jsou mi srdečne u zadku.

Myslím, že rodiče mě fakt zabijou, ale je mi to jedno.

Dříve jsem na sobě pozorovala alespoň zběžnou snahu něco pro svůj lepší prospěch udělat. Když už ne kvůli sobě, tak právě alepoň kvůli rodičovstvu. Jenže v letošním roce moje vůle jakkoliv fungovat spadla pod bod mrazu. Například ze zeměpisu jsem si nechala dát za 2 jen proto, že se mi nechtěla dopsat písemka (kterou bych na nějakou obstojnější známku klidně dala i bez učení, ale kdo se s tím má sr*t, že?), stejný případ je dějepis. 3 z informatiky, která mi hrozí, ba co víc, kterou nejspíš dostanu mě nechává totálně chladnou, protože, co je mi po nějakém C++, to ať znají informatici. Vypadám snad jako informatik?

Jediné na čem mi fakt záleží je čeština a francouzština. Protože jako jediné, co přichází v úvahu jakožto mé budoucí studijní obory. Ostatní ať mi vlezou na moje křivá záda.

Začínám na sobe pozorovat, že jsem ještě o něco divnější, než jsem bývala. O flegmatismu jsem už mluvila. Vždycky jsem byla spíše sangvinický melancholik, ale teď flegmuju většinu času. Jen občas se ve mě objeví záblesk cholerika (chápete jak je to možné?). Navíc se ze mě asi stává upír, neboť spát v takovou tu normální denní dobu (třeba od 23 do 6) je pro mne buržoazním přežitkem. Daleko raději spím přes den, když je světlo a za tmy si pak užívám toho ticha a klidu všude kolem. Nikde nejsou žádní lidé. Lidé!! Tím se dostáváme k dalšímu problému. Zdá se mi, že začínám být totálně bláznivý asociál. Jsou dny, kdy nejsem asi schopná jet šalinou (pražáku, čti tramvají), ale raději jdu domů 10 km pěšky. Existence lidí mě natolik irituje, že bych je občas nejradši zrušila.

Takže tak.

A taky mi nefunguje klávesnice, tak omluvte případně chybějící písmenka.

Až zítra ráno za svítání//Demain dès l'aube

16. června 2015 v 10:00 | HellieG |  Poezie
Překlad básně francouzského spisovatele Victora Huga Demain dès l'aube, jejíž překlad zatím v češtině není.

Autorem jsem já (Helena Gricová)

Až zítra ráno za svítání opustím svůj kraj,
až se vydám po pěšině, již nelze zváti ráj,
až dojdu opět k tobě a zašeptám tvým rtům,
že postrádám tvou duši, když oddávám se snům.

Přes hory i les, já půjdu, skomíraje, sám,
přes louky i údolí, jež dávno vlastně znám,
přes ta všechna úskalí mé cesty trnité,
já chci tě sevřít v náručí a líbat mé dítě.

Pak stižen pádem oblohy, na záda shrbená,
až uvidím to, co vždy, co mé oko již zná,
pak pokleknu já k nohám tvým, jež však zničil čas,
a na tvůj hrob položím, tu nejkrásnější z krás.